Tvarohový dort s jahodovým želé

Nějakým zvráceným způsobem mě začalo bavit pečení a vaření. (ano, mě která ještě nedávno ztěží uměla upéct brambory a propálila nespočet pánviček a kastrolů) A ne, nevyhořely jsme, ani nikdo nepřišel k žádnému zranění. (zatím) Není ze mě teda žádný Jamie Oliver, ale už toho umím alespoň víc než jen zalít čaj a udělat si míchaná vajíčka. (ale bacha, i na tom by se dalo přežít.)

Tentokrát jsem se pustila do zdravé varianty tvarohového dortu s jahodovým želé. 

Ingredience: 

Korpus: 50 g ovesných vloček

              dva balíčky kokosových ovesných sušenek

              120 ml vody

Tvarohová vrstva: dvě vaničky nízko nebo polo tučného tvarohu (500 g)

                               30 g strouhaného kokosu

                               1 vejce

                               sladidlo (dle libosti, med, stévie atd.)

Želatinová vrstva: voda

                               20 g želatiny v prášku

                              350 g rozmixovaných jahod

Postup: 

Předehřejeme si troubu na 180 stupňů. 

Rozmixujeme ovesné vločky spolu s vodou a přidáme rozdrcené sušenky. 

Vymažeme si formu máslem, vysypeme strouhaným kokosem a rozprostřeme na ni hmotu. 

Korpus dáme péct na 7 minut. 

Zatímco se peče, připravíme si tvarohovou vrstvu. Smícháme všechny ingredience a rozetřeme na korpus. 

Dáme péct na dalších 20 minut.

Připravíme želatinu a smícháme ji s rozmixovanými jahodami. Tím pak polijeme vychladlý dort.

Na noc dort dáme ztuhnout do ledničky a ráno si pochutnáte na skvělé snídani! 

BEZ MÁMY

"Když se řekne Afrika, všechny napadne chudoba, špína a řeknou si jak je to tam všechno smutné. Když tam ale člověk je, zjistí, že smutné to není tam, ale tady u nás. Tady každý řeší peníze, hadry, vzhled.  Tam jsou lidi šťastní, i jen z toho mála co mají." Tohle mi řekla herečka Andrea Kerestešová na její dernisáži fotek z Afriky s názvem "Bez mámy", která se uskutečnila v Brně v kavárně Mezzanine.
Nejen, že jsem si splnila jeden ze snů a setkala se v tváří tvář s jednou z mých nejoblíbenějších hereček ( a dokonce s ní i mluvila!), ale hlavně jsem se dozvěděla o jedné skvělé organizaci, která se snaží pomoct co nejvíce těm, kteří to opravdu potřebují. Úkolem této organizace je vybudovat Centrum pro sirotky v Mahangu v Tanzánii. Právě tam Andrea Kerestešová spolu se svým manželem byla.

Jeden pán z publika se zeptal jakou tam děti mají typickou zábavu, jak si hrají. Při odpovědi jsem měla husí kůži. (stejně jako při zbytku vyprávění o zážitcích z Tanzánie.) Když se děti chtějí naobědvat, není to jako tady, kde si každé druhé dítě zajde buď do nejbližšího fast foodu pro nálož hranolek nebo poslušně čeká v kuchyni s příborem, až mu máma něco uvaří. Děti musí celé hodiny čistit rýži, aby se mohli naobědvat. Musí se starat o své sourozence, pracovat. Takže tohle je takový jejich druh zábavy. I když to zní smutně, tak zvláštní je, že děti v Africe vůbec nejsou smutné. Jsou vděčné za každou maličkost a mají radost, i z toho mála co mají. Myslím, že každému v dnešní době by prospěla taková dovolená místo v pětihvězdičkovém hotelu, v Tanzánii. Člověk by se leccos naučil právě od tak malých dětí ze sirotčince. I já se někdy pozastavuji nad tím, že mám vlastně mnohem víc než si myslím. Střechu nad hlavou, rodinu, co jíst, ale hlavně mám domov. Pro někoho taková samozřejmost, ale přitom je to nejvíc, co člověk může získat. Občas bych si dala facku za to, že řeším pár kil navíc, rozčiluji se nad maličkostmi (ach, ta lehce cholerická povaha.), které ve finále vlastně nejsou tak důležité, jak by se na první pohled zdálo.

Děti v Africe se často předhazují jako takový ten "odstrašující případ" aneb važ si toho co máš, mohl ses mít hůř. Ne jednou jsem slyšela u oběda jako malá, když jsem nechtěla něco dojíst "co by za to dali děti v Africe". Pamatuji si, že jednou, když jsme měli ovocné knedlíky a mě bylo asi šest, nedojedla jsem je a nechtěla jsem odejít od stolu dokud mi máma neslíbí, že je zabalíme a pošleme dětem v Africe. A já vážně věřila, že je pošleme. (taková zrada..) Ale možná se lidé právě tam mají lépe než lidé tady. Vidí svět z úplně jiné perspektivy, neřeší zbytečnosti, neznají závist, povrchnost, nadávky a pomluvy.

Dernisáž mi dala tolik, že jsem měla sto chutí sbalit si batoh a taky vyrazit do Tanzánie. Na fotkách se Andrea snažila zachytit upřímné úsměvy, okamžiky, momentky. Né žádné hodiny připravované fotky a uměle vytvářené pozy. Byl to zážitek k nezaplacení, atmosféra celého večera byla neskutečná a chvíle jsem se z tak živého vyprávění o Africe cítila, jako bych v té Tanzánii dokonce i sama byla.

Což se týká samotné Andrei Kerestešové, byla to první známá osobnost, která byla naprosto přirozená a ochotná se s kýmkoliv bavit. Nenamalovaná s těhotenským bříškem s úsměvem na rtech.  Když se mnou mluvila, nechovala se vůbec nadřazeně, ale naopak jako bych byla její známá. A když jsem jí řekla, že je zvláštní jí vidět takhle naživo a nejen v televizi, že působí naprosto přirozeně, zasmála se a řekla "Vždyť to je jen moje práce."

stránky organizace: http://www.bezmamy.cz/

                                                                                  

                                                                                   

                                                                                                      

Nejdůležitější jsi ty sám

Když odcházím z hodiny jogy, přemýšlím a promítám si v hlavě věci, které nám lektorka říkala, zatímco jsme se pracně snažily ohnout nohu a dát jí za krk za zvuku takových těch "uklidňujících" (tak prý meditačních) melodií.
V poslední době toho bylo, řekněme při nejmenším moc. A joga je dámy a pánové opravdu přesně to co jsem potřebovala po všem tom hektickém zmatku. Ať už ve škole, při mém snažení "zachránit co se dá" obkecáváním u tabule a výrazem ublíženého štěněte nebo samotný zmatek v hlavě, myšlenkách, životě.

 Opět mě dohnala moje nejhorší vlastnost ze všech (hned po tom, že všude chodívám pozdě a vše odkládám na nikdy) nerozhodnost. Ale o tom, že jsem nerozhodná ať už jde o něco vážného nebo třeba jen o trička v obchodě nebo příchuť do kávy, o tom někdy jindy. Jeden velký chaos-tak nějak bych charakterizovala poslední dny a to není jen chabá výmluva pro nedostatek článků, bohužel je to realita. Někdo by to nazval vyčerpání, naše paní profesorka pedagogiky by tomu odborně řekla "duševní vyhoření" a jiný by to asi pochopil jako nedostatek kofeinu.

 Další z mých vlastností-odbočení od tématu, ale knížku s názvem "mých tisíc nesnesitelných vlastností" můžu napsat jindy, takže zpět k mé slavné hodině jogy.
Když jsem po celých 55 minutách snažení se koncentrovat ležela na žíněnce a už jen "dýchala" se zavřenýma očima, poslouchajíc slova lektorky, něco jsem si uvědomila a její slova si vzala k srdci. Mluvila o tom jak je důležité najít si čas na sebe, Soustředit se chvíli na sebe, uklidnit se, odběhnout od myšlenek všedního dne a na chvíli upustit. Uvolnit se. Uklidnit se. A já si říkám, víte co je ze všeho nejdůležitější? Vy sami!

Zkuste jednou za čas udělat něco pro sebe. Ať už to, že si zajdete do divadla, koupíte si horu oblečení, kopeček citronové zmrzliny nebo se na sebe prostě jen usmějete do zrcadla. Dělejte to co chcete. Pokud se vám nechce mezi lidi a radši trávíte čas ve společnosti knih nebo si místo párty v pátek večer chcete prostě jen něco uvařit a kouknout se na film, udělejte to. Buďte jací chcete. Pokud se vám líbí jiný styl než ostatním, oblékejte se podle svého. Pokud máte rádi metal, pusťte si metal (ruku na srdce, metal je stejně to nejlepší) Jestli se chcete nechat potetovat, nechejte (dobře, to by v mém případě asi dopadlo tak, že by mě rodiče brzo vystěhovali)  Pokud chcete něco dělat jinak, říct svůj názor nebo vyjít z davu oveček, udělejte to.

Chcete brečet u filmů s kupou jídla? Brečte. Máte vztek a chcete něco rozbít? Rozbijte (ale bacha, ať se vám nestane to co mě-že rozbijete nejoblíbenější vázu vaší mámy) Chcete se nahlas smát vtipům, které stejně připadají vtipné jen vám? (prosím ať je tu někdo se stejně stupidním smyslem pro humor jako já) Smějte se. Nepřetvařujte se. Neduste nic v sobě. Vyjádřete se, jakkoliv. Když máte radost, usmívejte se na všechny okolo, pozpěvujte si, běhejte městem jako šílení. Hlavně buďte sami sebou. Zapomeňte na chvíli na to, co by vám na to řekla kamarádka, co by si asi pomysleli lidi okolo nebo co na to rodiče. Jste tu jen vy sami a celé je to o vás. Nebuďte závislý na názorech ostatních. Protože na koho se v životě můžete spolehnout ze všeho nejvíce, když stejně většina lidí odejde a vám pak zbude jen prázdný pokoj, flaška nekvalitního vína a možná 30 koček, jak to bývá ve filmech? Na sebe samého.

Radujte se z maličkostí

Otvírám oči do nového dne a když rozhrnuji záclony s nadšením zjišťuji, že svítí slunce. Beru knížku, sluneční brýle, snídani, samozřejmě kávu a jdu si sednout na balkon.
Vdechuji čerstvý ranní vzduch, čtu řádky oblíbené knihy a srkám kávu. Z ničeho nic se spouští déšť, ale spolu se stále zářícím sluncem tvoří duhu.
Usmívám se a koukám na duhu, kterou jsem jako malá tolik milovala.
A mezi mými "smysluplnými" úvahami (tak to dopadá ráno, když mám málo kofeinu v krvi) mě napadá kdy jste se naposledy usmály jen tak? měli radost?
Teď myslím z maličkosti nebo úplné prkotiny. Né radost, jako když vyhrajete v loterii, koupíte si ferarri, jedete na dovolenou na Ibizu nebo se třeba oženíte s Leonardem Dicapriem. (já osobně bych brala tu třetí možnost!)

Čistou, nefalšovanou radost jen tak. Bez obalu nebo velkého bům.
Radost z úsměvu vaší mámy. Z pohlednice od babičky. Z dobrého jídla. Z ranní, odpolední, večerní nebo jakékoli jiné kávy. Z toho, že venku svítí slunce. I z toho, že prší. Z čokolády, kterou si dáte o půlnoci. Z posezení s kamarádkou. Z horké vany. Z voňavé svíčky. Z dobré knížky. Z mátového čaje. Z puntíkovaných šatů. Z vůně pampelišek. Z přihlouplé americké komedie. Z cukrové vaty, z které se potom stejně pozvracíte. Z citronové zmrzliny. Z kolotočů. Z připálené omelety. Z metalových kapel. Z palačinek po ránu. Z cornflaků s mlékem. Z pletených ponožek od vaší babičky. Z hezkého kluka, který se na vás usměje ve vlaku. Z houpaček, z kterých spadnete. Z těstovinového salátu. Z rudé rtěnky.

Když jsem, jako každý den, jela ráno vlakem, naproti mě si sedl dělník v otrhaných montérkách, celý umazaný z práce. Z brašny vytáhl starou knížku, otevřel jí a četl. Usmíval se a knížku držel, jako by to byla ta jediná věc, kterou měl. 
Když jsem šla do cukrárny, přišla k pultu žena, která měla sotva pár drobných. Nervozně si je v dlaních přepočítávala a pak si vybrala malý kousek dortu. Sedla si ke stolu a usmála se stejně jako ten muž ve vlaku.
Nebo když jsme šli z oslavy mé kamarádky, která měla v ruce tucet balonků, přišla k ní postarší babička s dvacetikorunou v ruce, jestli si jeden balonek může koupit, že si ho sebou vezme na jogu. Babička měla z balonku obrovskou radost (upřímně-málem se rozbrečela štěstím.)
Nebo když pršelo a všichni se nevrle schovávali pod deštníky, my jsme s kamarádkou poskakovali městem, zpívali si a vůbec nám nevadilo, že leje. (dobře, vlasy jsme sice měli příšerné, ale tak couž.)
Všichni tihle lidé měli jednu společnou věc-měli radost z úplné maličkosti, z něčeho, co někomu může připadat naprosto běžné nebo směšné.

Jeden moudrý divadelní herec Jan Werich, kdysi řekl: „Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší.“ 
A víte co? Tenhle fousatý pán s brýlemi na nose měl pravdu! 

Usmívejte se více. Radujte se více z maličkostí. Vzpomeňte si na duhu.
Štěstí není věc, která spadne z nebe, ani něco co si můžete koupit v obchodě s datem trvanlivosti do nekonečna. Není dlouhodobé, právě naopak.
Štěstí je jako puzzle. Skládá se z maličkostí, radostí, chvilek. Z úsměvů, zážitků, slunečných dnů, i těch deštivých, z duhy, balonků, dortů, knížek nebo třeba z vůně čerstvě vypraných peřin. Je to skládačka, lego, puzzle. A je jen na vás, jakými částmi si to svoje štěstí poskládáte.

Jsem zničený člověk. Člověk zničen lidmi.

Nedávno jsme se s kamarádkami rozhodli jít do kina na film Já, Olga Hepnarová, který pojednává o životním příběhu poslední popravené ženy v Československu.
 Hlavní hrdinka Olga, se narodila začátkem padesátých let a postupně se u ní začali vyskytovat psychické problémy, projevující se neschopností komunikovat s lidmi. Což byl následek toho, že matka o ni neprojevovala zájem, byla týrána otcem, i společností. Už v 8. třídě byla převezena na psychiatrii a školu dokončila až v ústavu.
Mezi lidmi se cítila přehlížená, osamělá a vyvržená. Celý den s nikým nepromluvila a začala plánovat pomstu na společnost, chtěla vykolejit vlak nebo na nějakém frekventovaném místě střílet do lidí.
Nakonec jednoho dne nasedla do nákladního vozu (pracovala jako řidička) a přejela 20 lidí, z toho 8 z nich zemřelo. Zůstala nehybně sedět za volantem a jen mlčky sledovala lidská těla, které skončily pod koly nákladního vozu. Policista se jí ptal jestli usnula, nebo jí selhala brzda. Ona se jen nadechla a řekla "Udělala jsem to schválně."
Nad svým činem neprojevila sebemenší lítost, jediné co jí mrzelo bylo, že nezabila více lidí a že mezi mrtvými nebyla, i její rodina. Požadovala trest smrti, dokonce tak moc, že nutila svého právníka, aby popřel, že by se u ní vyskytovala jakákoliv psychická porucha nebo schizofrenie. Než k trestu smrti došlo musela strávit rok ve vězení a když jí odváděli k popravě, nakonec se zuby nehty bránila a smrti se bála.
Režiséři filmu sdělili, že si myslí, že celý projekt byl prokletý, protože snad každému, kdo se na něm podílel se stalo něco nepříjemného. To potvrdila, i herečka Marika Šoposká, která se se skutečnou Olgou setkala ve snu. Autoři na konci filmu záměrně vynechávali větu "Natočeno podle skutečné události"
 Celý film byl černobílý, bez hudby a celkově se v něm moc nemluvilo, ale myslím, že v tomhle filmu pohledy vyjadřovali více než slova.
V poslední scéně byla oběšená Olga a závěrečné titulky byli bez hudby. V sále ticho, tma, nikdo nic neříkal a já upřímně ani nevěděla co si o tomhle cenami ověnčeném filmu myslet. Čekala jsem, že to bude silný zážitek, ale že až tak.
První půlka mi přišla nezáživná, ale potom to bylo tak silné, že jsem se na konci obracela s husinou na mou kamarádku se slovy "Už budeme chodit jen na americké sračky."
Určitě to není film pro slabší povahy, i já sama jsem nad ním celou noc po shlédnutí, a i další dny, přemýšlela.
Napadalo mě, že lidská společnost může člověka dovést až k takhle hrůzným činům. Těžko říct, jestli to byla bezcitná vražedkyně nebo prostě a jednoduše nešťastná dívka? 
Tady je jeden z jejich dopisů, které psala svému psychiatrovi.

"Změnila jsem se od té doby, co jsem odjela. Jsem sama a proto vám píši. S otcem nemluvím už od podzimu, kdy mě naposled zbil. Sestru jsem nedávno zbila já. Všude jsem sama. Lidé mluví, pořád se hemží, smějí se věcem, které mě k smíchu nepřipadají. Hovoří spolu, jen aby mluvili a vůbec jim to nepřipadá divné.Ve škole sedím a třeba celý den nepromluvím, ani slovo. Zvykla jsem si na to. V Tichém Američanovi jsou tato slova: Nepočínali bychom si všichni lépe, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nikdy nebude rozumět druhé, ani žena manželovi, milenka milenci, rodič dítěti.
Mě nikdo nerozumí. Nestojím už o to. Jsem neschopna navázat kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničen lidmi."

Trailer

mimochodem představitelka hlavní hrdinky Olgy- Michalina Olszanská mě naprosto nadchla!

Úvaha nad výsměchem života

Píše mi kamarád, že jsi právě pokusil vzít život a podřezat si žíly. Prý marně, tak bude zkoušet upít se k smrti. V první moment mě, kromě toho, že bych mu jednu vrazila, napadne to, jak mi kamarádka před dvěma lety volala, že spolykala prášky. On, kvůli jedné holce, co ho nechtěla a ona, jak jinak než kvůli zlomenému srdci od jednoho pitomce.
Vzpomněla jsem  si na jeden z mnoha dnů, které jsem trávila v nemocnici a opět se cítila jakoby mi někdo na záda hodil batoh, plný neúnosných pocitů. (přejděme to, že jsem vypadala jako bych se měsíc nemyla, moje vlasy připomínali slámu a k obědu jsme dostávali cosi, co ani nelze definovat- a největší nemocniční zločin byl ten, že kafe se pacientům nepodává-ano, taky nechápu, že jsem stále naživu)
Poslali mě na další vyšetření, sedla jsem si a dusili mě vlastní myšlenky. Plakala jsem a plakala, stejně nezastavitelně jako když jíte brambůrky a nemůžete přestat (trochu hloupé přirovnání, vím.) Topila jsem se přesně v té chvilce, kdy jen tupě zíráte před sebe a nevíte vlastně vůbec nic.
 Chodba byla prázdná, když pominu kolemjdoucí sestřičky a sem tam maminky s dětmi. Přes uličku naproti bylo oddělení dětské onkologie.
 Přes moje uplakané oči a prosklené dveře jsem zahlédla pohled směřující ke mně. Byl to bledý chlapec, slabý. zabalený v zelené dece s holou hlavou a kruhy pod očima. Za ruce ho držela jeho máma, která hystericky brečela, modlila se a křičela zoufalstvím v jednom.
Chlapec jí jen pohladil po vlasech, utřel slzu, usmál se a věděl, že pro ni byl jeho úsměv celým světem. Jelikož už mě tupé zírání do zdi, při nejmenším užíralo, šla jsem se po chodbě projít, blíž k onkologickému oddělení. Maminka vyšla na chodbu s chlapcem na vozíku. Já jen stála se slzami zalitými oči, chlapec se na mě usmál. Nebyl to ledajaký úsměv. Byla z něj cítit vyrovnanost. Vyrovnanost s tím nejhorším-s vlastní smrtí.
A mě v té chvíli napadlo-vždyť tomu chlapci mohlo být maximálně osm let.
Nikdy nebude hrát fotbal, nikdy neopraví auto, nikdy nepozná svou první, ani poslední lásku, nikdy s tátou nebude sledovat hokej. Nikdy nepozná radosti života. Jeho máma by klidně položila život, aby mohl žít, a jiní si život berou kvůli hloupostem, jako je nešťastná láska. Někteří promarní svůj život drogami nebo závislostí na alkoholu. Některé matky své děti týrají, a jiné naopak děti mít nemohou, i když by pro ně udělali cokoliv.
Vzpomněla jsem si, i na večer, kdy jsme byli s kamarády venku, jeden z nich kolem sebe začal rozhazovat peníze, drobné a přišlo mu to strašně směšné. A na druhé straně jsem si vzpomněla na moji sousedku, která se kvůli svému tyranskému manželovi ocitla v situaci, kdy měla na krku tři děti, a šetřila na každé koruně. A to je jen hrstka absurdit dnešního světa.
Sama musím přiznat, že občas celý svět vidím až moc zamračeně, ale přijde mi, že život se nám občas pěkně vysmívá.
Zajímalo by mě, jestli každý z nás má "život", který nás někde z po vzdálí nebo pohodlného gauče sleduje s mísou popcornu, válí se smíchy a spravedlnost schovává přivázanou k židli někde ve sklepě.

těžko říct, jestli moje dnešní úvaha byla způsobena nedostatkem kofeinu, 23:57, končím svůj myšlenkový výlev, šahám po dece a zelený čaj se stává mým nejlepším přítelem.

Hello, it's spring!

Hello, it's spring.
Konečně, konečně, konečně! Hned vedle mého nejmilovanějšího podzimu tu máme moje milované jaro. Roční období takzvaného "znovuzrození", nových začátků, probouzení přírody zpátky k životu, jakéhosi nakopnutí se sebou konečně "něco dělat."
Můžete vzít kolo a přes sebe přehodit jen riflovou bundičku, a né dalších 350 vrstev a pletenou čepici s bambulí (v které, přiznejme si, všichni vypadáme jako idioti), a sluneční brýle, které dokonale zakrývají mojí lenost se ráno jakkoliv zkulturnit. Nebo, když už jsme u toho oblečení, si vzít po úmorné zimě, plné mrazů, kdy se z topení stal rázem můj nejlepší přítel, šaty nebo sukni, ale tentokrát už bez silonek, protože ty se mi po jednom použití roztrhli (né, že by se to stalo když jsem se skláněla pro spadlou průkazku ve vlaku, plném lidí a né, že by naproti mě seděl kluk)
Horkou kávu střídá ledové frapé a deštivé, depresivní večery se mění v ty slunečné, které doprovází dobrá nálada. Musím uznat, že já jsem na počasí náchylná tak moc, že když je škaredě, cítím se stejně nepoužitelně a unaveně jako by mi bylo devadesát a byla na pokraji rozkladu.
Delší večery, kdy se nemusíte po tmě klepat zatímco jdete domů, s pocitem, že na vás z křoví vyskočí váš soused s motorovou pilou v ruce (dobře, měla bych omezit sledování hororů.) A rána, kdy vás z postele místo budíku nebo ječící mámy tahají sluneční paprsky, vykukující z rolet. Čas na procházky venku se psem, přítelem, kamarádkou (nebo v mém případě, prostě s knížkou a foťákem.)
..jaro je tu!  při mém štěstí na karmu, aspoň doufám, že hned pět minut po napsání téhle věty nezačne bouřka. (dneska pršelo)
S jarem se mi, kromě chuti na zmrzlinu, začíná vracet i chuť do života. Takže musím říct, že až na otravné alergie si jaro vychutnávám plnými doušky!
Nedávno mi kamarádka řekla: "Mám skvělý nápad."
Já na to: "Jaký?"
"Být zase šťastná, přidáš se?"
A víte co, začínám přemýšlet nad tím, že je to po dlouhé době ten nejlepší nápad ze všech.